Vzpomínám si, když jsem se poprvé zamilovala. Musím uznat, že to byl opravdu takový pocit, který se mi líbil a který jsem vůbec neznala. Myslím se, že mi bylo asi devatenáct let. Já vím, že je to docela asi pozdě, když se člověk zamiluje, protože když jsem se později ptala svých kamarádek, kdy se tak milovaly a kolik jim bylo let, tak mi řekly, že jim bylo třeba čtrnáct anebo patnáct let. Samy mi řekly, že to byla opravdu veliká zamilovanost. A když jsem se potom taky třeba ptala všech přátel, jaké to bylo, když se zamilovali, tak mi řekli to samé. Prý se zamilovali třeba v patnácti nebo v šestnácti letech.

Takže je nenormální se zamilovat v devatenácti letech? Jenomže já jsem ještě žádný vztah nechtěla mít. Nebyla jsem na žádný vztah připravená, natož abych s někým měla třeba například intimní vztah. A byla jsem taky hodně stydlivá. Takže jsem si nedokázala představit, že bych se před cizím klukem někdy musela svléknout. Ani nevíte, jak mi dělalo problémy se svléknout před gynekoložkou. Proto jsem si taky raději vybrala ženu, u které by to bylo takové jednodušší, ale i před ženou jsem se hodně styděla. Víte, udržet se mnou nějaké vztahy je opravdu horor a je to složité.

Já jsem spíše taková uzavřenější, takže si vybírám taky přátelé podle toho, aby byly takoví klidnější a taky spíše introverti, prostě stejně jako já. Chtěla bych být více taková akční, ale když zkouším třeba překonat svůj strach anebo stud, tak to vždycky dopadne špatně, protože se mi to nedaří. Takže jsem si řekla, že až si najdu nějaký vztah, budu svého přítele ctít a milovat, protože si budu myslet, že třeba on mě dodá více sebevědomí. A myslím si, že právě sebevědomí mi do vztahu s přáteli anebo do vztahu s nějakou lásku opravdu moc chybí. Bylo by na čase, abych se vzpamatovala a udělala krok vpřed.